Když Tereze zemřela babička, cítila se, jako by jí někdo vytrhl kus srdce. Byly si neuvěřitelně blízké – babička ji naučila vařit, vyšívat, a když byla dospívající, vždycky jí kryla záda, když se tajně vykrádala na rande. I jako dospělá jí Tereza volala skoro každý den. A proto bylo její číslo první, na které sahala, když potřebovala radu. Jenže po pohřbu zůstalo jen prázdné místo v seznamu kontaktů a bolestivá potřeba zavolat – vědomí, že už nikdy nezvedne.
Jenže jedné zimní noci se stalo něco, co změnilo Terezin život navždy.
Telefonát z onoho světa
Byly tři hodiny ráno. Byt na Žižkově byl ponořený do ticha a Tereza tvrdě spala. Najednou ji probudilo vyzvánění mobilu. Ospale natáhla ruku a rozsvítila displej. Ztuhla. Na obrazovce stálo jediné slovo: „Babi“.
„Myslela jsem, že blouzním,“ vzpomíná. „Věděla jsem, že její mobil leží bez baterky doma u rodičů v šuplíku. Ale telefon prostě zvonil.“
Tereza hovor přijala. Chvíli slyšela jen šum a zkreslené zvuky. Pak ale mezi nimi zaslechla hlas, který by poznala kdykoliv. Tichý, jasný, důvěrně známý.
„Terezo, dej si pozor. Nevěř všem. Nikdy nevíš…“
Považujete zmírnění trestu v tomto případě za přiměřené?
A hovor náhle skončil. Když volala zpátky, ozval se jen automat: „Volané číslo neexistuje.“
Stopy ve sklepě
Tereza se snažila přesvědčit sama sebe, že to byl jen sen nebo nějaký technický omyl. Jenže o pár dní později šla do sklepa pro zavařeniny a okamžitě si všimla, že je zámek podivně poničený. Rodiče mávli rukou, že se to asi pokazilo. Ale ona vytušila, že jde o víc.
Diskuse
0 komentářů