Stála jsem před dveřmi bytu v paneláku na pražském Jižním Městě.
Bylo to stejné místo, kde jsem vyrůstala – ty samé šedivé chodby, ten samý zvonek, dokonce i ta samá rohožka s nápisem Vítejte, která tu leží snad třicet let.
Jenže tentokrát jsem byla host. A nevěděla jsem, jestli mě pustí dovnitř.
V jedné ruce jsem držela malý kufr, v druhé kytici narcisů, které jsem cestou koupila. Hloupý nápad – co si myslela, že je to jako omluvenka za roky mlčení?
Byla jsem pryč dlouho.
Opustila jsem ten byt před patnácti lety. Tenkrát jsem odcházela s velkými plány a ještě větší hrdostí. Pohádaly jsme se s mámou – hádky, které se tehdy zdály jako konec světa. Ona chtěla, abych „žila správně“, já chtěla jen svobodu.
Která politička podle vás v televizní debatě argumentovala přesvědčivěji?
Řekla jsem jí věci, které jsem nikdy neměla. Ona mi zase řekla věci, které mě bolela slyšet.
A pak jsem prostě odešla.




Diskuse
0 komentářů