Chlapec měl velmi bujarou povahu. Stačilo málo a vybuchl. Ve třídě byl známý tím, že se hned pohádal, urazil spolužáky, doma křičel na mámu.
Otec ho dlouho pozoroval, až mu jednou vložil do ruky malé plátěné sáček plný hřebíků.
„Synu,“ řekl vážným hlasem, „od dnešního dne pokaždé, když se neovládneš, zatluč jeden hřebík do plotu za domem.“
První den jich bylo tolik, že plot vypadal, jako by měl brnění. Chlapec zatloukal hřebík za hřebíkem – za každou urážku, výbuch hněvu, tvrdé slovo.
Po týdnu si začal uvědomovat, že zatloukat hřebíky je mnohem těžší než se ovládnout. Jeho ruce byly unavené, ramena bolela. A tak se snažil víc kontrolovat. Každý další den přibývalo méně a méně hřebíků.
Až přišel den, kdy se celý den nerozčílil. Plot zůstal bez nového hřebíku.
Otec se na něj usmál, pohladil ho po rameni a řekl:
„Dobře, synu. Teď začneme jiný úkol. Kdykoli se ti podaří ovládnout se, můžeš vytáhnout jeden hřebík z plotu.“
Co se stalo, když chlapec vytáhl i ten poslední hřebík?