Dny ubíhaly. Chlapec rostl a spolu s ním i jeho sebeovládání. Zakaždé, když se mu podařilo udržet klid a nevybuchnout, přišel k plotu, vzal kladivo a vytáhl jeden hřebík.
Trvalo to dlouho – měsíce, možná i víc než rok. Ale jednoho dne stáli s otcem před plotem, který byl už úplně prázdný. Všechny hřebíky zmizely.
Chlapec se usmíval. Byl hrdý na to, že dokázal změnit svou povahu. Otec ho vzal za ruku, přivedl ho blíž k dřevěným prknům a tiše řekl:
„Synu, podívej se pozorně. Hřebíky jsou pryč, ale co zůstalo?“
Chlapec přejel prsty po plotu. Dřevěné sloupky byly plné děr. Každá díra byla hluboká jizva v jiném kousku dřeva.
„Vidíš?“ pokračoval otec. „Tak je to i s lidmi. Když někomu řekneš něco zlého, zůstane v něm stopa – přesně jako tyhle díry. A nezáleží na tom, kolikrát se omluvíš, ta jizva tam bude navždy. Dřevo už nikdy nebude jako dřív. Ani člověk.“
Chlapec se díval na plot a cítil, jak se mu sevřelo hrdlo. Tehdy pochopil, že slova jsou silnější než údery. Mohou povzbudit, ale také zranit. A jizvy po nich se hojí mnohem hůř než rány na těle.
Od té doby si dával pozor. Ne vždy byl dokonalý, ale pokaždé si vzpomněl na plot posetý dírami. A snažil se, aby svými slovy už nikdy nevytvořil další.
✨ Poučení: Slova mají nesmírnou moc. Dokážou léčit, ale i ničit. Přemýšlejme, co říkáme, protože jizvy po slovech zůstávají navždy.