Nakonec si sbalil věci a odjel za milenkou. Nechal mi dům, děti… a dluhy. Posílal nějaké peníze – ale čím dál méně a méně často. Hrozil soudem, že když nebudu vydělávat, děti budou u něj. Zpochybňoval mě ve všem – že jsem k ničemu, bez zájmů a motivace.
Teď je to horší. Postupně se vypínal internet, elektřina, voda. Peníze mi chodí zřídka – začala jsem prodávat věci: bundy, kabelky, mixér… Dita, moje jediná blízká kamarádka, mi zasílá nabídky práce („pokladní, administrativa, kuchyňská výpomoc“), ale já stojím na místě. Jak napíšu životopis? Co tam napíšu, když posledních deset let jsem jen vařila, uklízela a ukládala tři děti ke spánku?
Snažím se něco přečíst. Přihlásila jsem se na kurz, ale neumím se soustředit – Alžběta křičí, Honzík ztratil sešit, Terezka se zamkne v koupelně. Občas si říkám: možná měl pravdu. Možná jsem opravdu k ničemu. A vím, že je to depresivní.
Dnes už vím, že moje nečinná víra v tradiční roli mámy byla chybou.
Ano, děti a domov pro mě byly vším. Ale svět za kuchyní mi utěkal.
Bez peněz, vzdělání i kariéry cítím, že jsem ve slepé uličce.
Mám stále v srdci otázku: Kolik žen se ocitne v podobné pasti? A kolik z nás nasbírá odvahu přiznat si to včas, než bude pozdě?