Je mi osmatřicet a neumím už nic – opravdu nic, na co bych mohla být pyšná. Na střední škole jsem měla plány na roky dopředu: pedagogika, psychologie, práce s dětmi… Ale hned po maturitě se ve mně něco zlomilo. Ztrácela jsem víru, disciplínu i sebeúctu. Vysokou školu jsem několikrát začala, ale nikdy jsem ji nedokončila.
Po maturitě jsem měla tři práce – ve zverimexu mi šéfka řekla, že mám „špatný přístup ke zvířatům“. Pak jsem byla hosteska v nákupním centru, kde firma zkrachovala a výplatu jsem nikdy nedostala. Naposledy jsem balila zboží ve skladu – týden, ruce odřené, a když jsem se vrátila k rodičům, bála jsem se jim podívat do očí. Maminka mlčela – její pohled byl smutný a zklamaný.
A pak jsem potkala Pavla – vysoký, sebevědomý muž, který mě oslovil, ne kamarádku. Psali jsme si, chodili na večeře, a za tři měsíce jsem byla těhotná. Horší byla ta část, kdy mě přesvědčil, abych zůstala doma, že „můj úkol je vychovávat děti“. Přestěhovali jsme se do prostorného domu za městem – bylo tam ticho, bezpečí, zahrada… a pocit, že konečně někam patřím.
Pak přišla Tereza, potom Honzík, nakonec Alžběta. Vařila jsem, uklízela, pečovala, pomáhala s úkoly. Ze světa mimo dům mě vlastně oddělila nadhodnocená víra v to, že není potřeba ani vzdělání, ani kariéra. Jen péče o rodinu.
Časem přišly změny. Nejprve změnila se rodinná rutina – Pavel přestal chodit na večeři. Víkendy měl složité: služebky, schůzky, školení. Věřila jsem mu, protože jsem chtěla věřit. Až jednou nechal doma telefon – objevil se na něm obrázek mladé ženy a zpráva: „Stýská se mi.“
Když jsem ho konfrontovala, jen pokrčil rameny: „Ty jen vychováváš děti. Já vydělávám peníze – každý máme svoji roli.“
Bylo to jako facka. Četli jste o manipulaci, ale najednou jste v ní? Brečela jsem, křičela, prosila – nic nezabralo. Řekl mi: „Chceš odejít? A kam? K mámě? S třemi dětmi a bez peněz?“