Stála jsem před dveřmi bytu v paneláku na pražském Jižním Městě.
Bylo to stejné místo, kde jsem vyrůstala – ty samé šedivé chodby, ten samý zvonek, dokonce i ta samá rohožka s nápisem Vítejte, která tu leží snad třicet let.
Jenže tentokrát jsem byla host. A nevěděla jsem, jestli mě pustí dovnitř.
V jedné ruce jsem držela malý kufr, v druhé kytici narcisů, které jsem cestou koupila. Hloupý nápad – co si myslela, že je to jako omluvenka za roky mlčení?
Byla jsem pryč dlouho.
Opustila jsem ten byt před patnácti lety. Tenkrát jsem odcházela s velkými plány a ještě větší hrdostí. Pohádaly jsme se s mámou – hádky, které se tehdy zdály jako konec světa. Ona chtěla, abych „žila správně“, já chtěla jen svobodu.
Kterou píseň Bonnie Tyler máte nejraději?
Řekla jsem jí věci, které jsem nikdy neměla. Ona mi zase řekla věci, které mě bolela slyšet.
A pak jsem prostě odešla.




Diskuse
0 komentářů