„Chlapec práskl dveřmi svého pokoje tak silně, až se v rámu zatřásla fotografie.
„Nenávidím tě, mami!“ zakřičel z plných plic.
„Pořád mi jen rozkazuješ! Nech mě na pokoji!“
V pokoji bylo dusno, hněv by se tam dal krájet nožem.
Jeho máma zůstala stát na chodbě, ruce se jí třásly. V očích měla slzy. Nev ěděla, co říct.
Sedla si do obýváku, skryla tvář do dlaní a konečně plakala.
V tu chvíli se jeho otec vracel z práce.
Byl unavený, zpocený, z kabátu voněl strojní olej. Už od branky slyšel křik. Srdce mu sevřelo.
Vešel do domu, odložil tašku a v obýváku uviděl svou ženu – seděla shrbená na gauči, tvář skrytou, ramena se jí třásla.
„Co se děje?“ zeptal se.
Jen zavrtěla hlavou. Slzy jí stékaly po tvářích, ale nakonec zašeptala:
„Řekl mi, že mě nenávidí…“
Otec si k ní sedl.
Objal ji. Silně, tiše. Potom jí jemně nadzvedl bradu, aby se mu podívala do očí.
„Neboj se, lásko. Nech to na mně.“
Zvedl se, pomalu prošel chodbou.
Každý krok byl těžký – nejen únavou, ale i bolestí, kterou cítil, když si představil ta slova.
Zastavil se před dveřmi synova pokoje.
Zaklepal. Nic. Zaklepal znovu.
Vešel.
Chlapec seděl na posteli, červený od hněvu, dýchal, jako by právě uběhl maraton.
„Co se děje?“ zeptal se otec klidně.
Chlapec se na něj podíval s hněvem v očích.
„Máma mi pořád rozkazuje! Přikázala mi zavřít dveře, které jsem ani neotevřel! Umyt nádobí, i když jsem ten nepořádek neudělal! Pořád jen přikazuje!“
Otec se k němu postavil, chvíli mlčky poslouchal…“