„Chlapec práskl dveřmi svého pokoje tak silně, až se v rámu zatřásla fotografie.
„Nenávidím tě, mami!“ zakřičel z plných plic.
„Pořád mi jen rozkazuješ! Nech mě na pokoji!“
V pokoji bylo dusno, hněv by se tam dal krájet nožem.
Jeho máma zůstala stát na chodbě, ruce se jí třásly. V očích měla slzy. Nev ěděla, co říct.
Sedla si do obýváku, skryla tvář do dlaní a konečně plakala.
V tu chvíli se jeho otec vracel z práce.
Byl unavený, zpocený, z kabátu voněl strojní olej. Už od branky slyšel křik. Srdce mu sevřelo.
Považujete zmírnění trestu v tomto případě za přiměřené?
Vešel do domu, odložil tašku a v obýváku uviděl svou ženu – seděla shrbená na gauči, tvář skrytou, ramena se jí třásla.
„Co se děje?“ zeptal se.




Diskuse
0 komentářů