„Mami, prosím, přijď pro mě! Já tu nechci být!“ ozývalo se z telefonu, když jsem ten večer seděla s Martinem na gauči v našem novém bytě.
Srdce se mi sevřelo, když jsem slyšela hlas našeho mladšího syna Šimona. Ještě před pár hodinami jsme ho spolu se starším bratrem Adamem vysadili u mojí mámy v Brně – konečně jsme si po dvou letech chtěli dopřát víkend jen pro sebe.
Martin dostal povýšení, já měla za sebou vyčerpávající půlrok v práci a oba jsme doufali, že aspoň na chvíli vypneme, zapomeneme na papíry, splátky a nekonečné hádky o peníze.
„Šimone, co se stalo? Vždyť jste tam sotva pár hodin,“ snažila jsem se zachovat klidný hlas, i když ve mně už začínala bublat panika.
„Adam je v pohodě, ale já… já tu nechci spát. Babička křičí na dědu a já se bojím,“ vzlykal do telefonu.
Měl by Filip Turek v případě uznání viny rezignovat?
Martin na mě pohlédl s otázkou v očích.
„Co je?“ zašeptal.
Zakryla jsem si ústa dlaní a potichu mu řekla: „Šimon brečí. Chce domů.“
Diskuse
0 komentářů