Po maturitě jsem se těšila na zasloužený odpočinek. Mělo to být první léto bez učení – plné výletů, přátel, svobody. Místo toho každý den přebaluju, krmím, uspávám a tlačím kočárek po sídlišti. Moje máma si ze mě udělala chůvu – a já mám pocit, že už ani nežiju svůj život.
Když nám oznámila, že čeká dítě se svým přítelem Romanem, upřímně jsem jí to přála. Po těžkém rozvodu si konečně zasloužila být šťastná. Roman jí evidentně prospíval, ale mně došlo až pozdě, že jejich nové „štěstí“ se stane mým problémem. Netušila jsem, že veškerá péče o miminko zůstane na mně.
Máma je pořád unavená a opakuje: „Ty přece máš čas, tak se neflákej.“ Pomáhat bych samozřejmě chtěla – je to přece moje sestra. Ale ne nonstop a na úkor celého mého života. Už nemám čas na kamarádky, na přítele – ani na sebe. A začínám se bát, že přicházím i o Lukáše.
Před týdnem jsem sebrala odvahu a řekla mámě, že chci jet s Lukášem na víkend na chatu. Tvářila se, jako kdybych jí právě zradila. „To nemyslíš vážně! A kdo se postará o Lenku? Roman má službu!“ vyhrkla. A jako vždy – dokázala mě zmanipulovat. Slíbila jsem, že se vrátím v neděli dopoledne. Zase jsem ustoupila.
Už ji nezajímá, jak se cítím. Bere jako samozřejmost, že jsem zvládla maturitu s vyznamenáním, že jsem se dostala na vysokou, že pohlídám, kdykoliv si pískne. Dokonce i to, že jsem opustila svůj pokoj, aby tam mohla spát malá – a teď přespávám v obýváku za knihovnou.