S mámou se aspoň občas pohádám, ale Romanovi se neodvažuju odporovat vůbec. Nikdy na mě nevztáhl ruku, ale působí zastrašujícím způsobem. „Tady nejsi v hotelu. Dokud to tady platím, budeš šlapat – tik tak,“ řekl mi už několikrát s arogantním úšklebkem. A přitom mě vůbec neživí – peníze mi posílá táta. A vím, že ne málo.
Máma se mě před ním nikdy nezastane. Mám pocit, že pro ni teď existují jen Roman a Lenka. Když s ní chci mluvit o tom, jak se cítím, odbude mě: „Až budeš mít vlastní děti, pochopíš.“ Ale co přesně mám chápat? Že má být péče o dítě povinností devatenáctileté dcery?
Začínám reálně plánovat, že se odstěhuju. Lukáš mi už po maturitě nabízel, že můžu bydlet s ním – bydlí s kamarádem a místo by se našlo. Tehdy jsem odmítla. Nechtěla jsem mámu nechat samotnou. Dnes toho lituju.
Včera jsem hlídala Lenku celých dvanáct hodin. Máma s Romanem prý jeli jen „nakoupit“, ale pak „ještě něco vyřizovali v Praze“. Kvůli tomu jsem přišla o koncert, na který Lukáš sháněl lístky týdny. Byl zklamaný. A já si uvědomila, že takhle už to dál nejde.
Nechci žít jako levná domácí výpomoc. Chci si budovat vlastní život, vztahy, budoucnost. Čím dál víc přemýšlím, že se opravdu odstěhuju. Ale zároveň mám strach, že mě máma kvůli tomu úplně zavrhne. A co když pak zůstanu sama?