Lucia Hlaváčková popsala svého dědečka jako výjimečného muže, který ji ovlivnil nejen svou laskavostí, ale i názory a hodnotami. Ve svém vyprávění pokračovala:
„Cenil si zdraví, myslím, že o sebe opravdu pečoval. Vždy říkal, že zdraví je nejdůležitější, protože bez něj je všechno ostatní úplně bezvýznamné.“
Byl to muž, který se nebál postavit za svůj názor. Uměl ho vyjádřit jasně, bez obalu, ale vždy s úctou. Lucia říká, že právě to ji fascinovalo a inspirovalo. Právě jeho rozvážnost a schopnost vést dialog byly podle ní něčím, co by si přála přenést do svého vlastního života.
„Když jsem si s něčím nevěděla rady, stačila jedna jeho věta – a jako by se mi v hlavě rozsvítilo. Musím si ty jeho myšlenky zapisovat. Jsou to věci, kterými se budu řídit celý život,“ řekla dojatě.
Lucia taktéž ocenila dědečkovu vzdělanost a vnitřní sílu. Podle ní byl sčítaný, inteligentní, a především hluboce lidský. Dokázal naslouchat, poradit a obejmout. Byl tu pro rodinu v dobrém i zlém.
Celá rodina nese ztrátu těžce. Oldo Hlaváček totiž nebyl jen veřejnou osobností, ale především milujícím členem rodiny, který držel vše pohromadě. Jeho životní filozofie, smysl pro humor a schopnost vnímat svět s nadhledem z něj dělaly člověka, na kterého se nezapomíná.
Michaela i Lucia se shodují: dědeček pro ně byl oporou, vzorem a především skutečným přítelem. Čas strávený s ním byl vždy obohacující, ať už šlo o běžné rozhovory nebo hlubší úvahy o životě.
A i když už mezi nimi fyzicky není, jeho přítomnost bude cítit dál – ve vzpomínkách, v jejich slovech, i v hodnotách, které jim předal.
„Bude mi velmi chybět,“ uzavírá Lucia se slzami v očích.
Oldo Hlaváček zanechal nejen nesmazatelnou stopu na slovenské kulturní scéně, ale především v srdcích těch, kteří ho milovali. A právě tam bude žít navždy.