◉ Jan Hrušínský se vrací k hudbě, která mu formovala život, a vzpomíná na burzy LP desek.
◉ Popisuje šikanu od komunistické policie i absurdní historku z cesty do Maďarska.
◉ Představuje nový dokument České televize o vztahu se svým bratrem Rudolfem.
◉ V závěru ostře kritizuje dnešní politickou scénu a proruské vlivy.
Jan Hrušínský se ve své úvaze vrací do dob svého mládí, kdy mu hudba anglosaských kapel pomáhala přežít komunistickou normalizaci. Vzpomíná na burzy LP desek i brutální zásahy tehdejší policie. Sdílí s humorem i dobrodružnou cestu na Babettách k Balatonu a s bratrem Rudolfem připravili nový televizní dokument. Čtenáře však překvapí i jeho ostrá kritika současné politické situace.
Co všechno zažil během natáčení a proč se rozhodl tentokrát nepsat přímo o politice?
Hudba The Beatles, Pink Floyd či Queen pro Jana Hrušínského nebyla jen zábavou. Byla to záchrana. V temných sedmdesátých letech, kdy v Československu vládla tvrdá normalizace, si ji s dalšími fanoušky obstarával na takzvaných burzách – neoficiálních a často policejně rozháněných setkáních. Právě tam bylo možné vyměnit nebo koupit desky kapel, které se jinak na trhu neobjevovaly.
„Komouši v bílých přilbách či zelených čepicích nám ty desky občas sprostě ukradli a ještě nás přitom mlátili hnusnými obušky,“ vzpomíná herec.
Dokument „Já, brácha a jméno Hrušínský“
Od ledna do léta natáčel Jan Hrušínský se svým bratrem Rudolfem dokument pro Českou televizi. Režisér Jakub Wehrenberg z deseti hodin sestříhal necelých 70 minut, ve kterých diváci uvidí nejen vzpomínky na rodiče a filmovou kariéru, ale i momenty ze soukromí.
Jedno téma se do výsledné verze nakonec nevešlo – jejich legendární cesta na Babettách k Balatonu v roce 1974. Bez mapy, bez navigace, jen se svobodou v duši a vínem v batohu.
Neuvěřitelná historka z cesty
Nejsilnějším momentem jejich výletu byl výjev, který by dnes asi těžko někdo uvěřil. Starší žena, zřejmě zmožená vedrem, si u silnice svlékla šaty a zcela nahá sklízela trávu srpem, zatímco si zpívala. Scéna, která by se dala označit za halucinaci, jim však utkvěla v paměti navždy. „Ještě dlouho jsme si ověřovali, že se nám to nezdálo,“ popisuje Hrušínský s nadsázkou.
Vztah mezi bratry se prý díky společnému projektu výrazně zlepšil. „To vědomí sounáležitosti je skvělé a díky za něj,“ říká.
Kritika současné politiky
Závěr své úvahy ale Jan Hrušínský obrací k dnešku. Přiznává, že jeho psaní je způsobem, jak se vyhnout přímému komentáři k aktuálním politickým kauzám. Přesto ostře kritizuje proruské politiky, estébáky, podnikatele ve střetu zájmů i obviněné funkcionáře.
„Budou rozhodovat o naší zemi v zájmu oligarchů a miliardářů vzešlých z podivných přátelství s bossy českého podsvětí devadesátých let. To zas bude ostuda!“ varuje.
Nechybí ani sarkastický komentář k aktuálním výrokům veřejných činitelů: „Prý popálit cikáně je polehčující okolnost! Děkujeme, milí spoluobčané!“