Zůstala jsem stát před jeho dveřmi. Po 10 letech. A nevěděla jsem, co řeknu, když otevře

„Stála jsem před dveřmi.
Ne, nebylo to jen takové stání – stály tam i všechny moje obavy, všechny výčitky, všechna nevyslovená slova.

V ruce jsem držela malou dárkovou tašku. Blbost. Ani nevím, proč jsem ji přinesla. Co se dá přinést někomu, koho jsi 10 let neviděla?

Mohlo by vás zajímat

Rajchl mluví o skandálu české justice. Rozhodnutí v případu Ukrajince prý nemohl uvěřit: Kdyby byl pachatel Čech nebo Rom…Celý článok →Rodinu Vladimíra Čecha zasáhla další rána osudu. Dcera Petra (†46) přišla o život při tragické nehodě. Smutná slova nejbližších lámou srdceCelý článok →Velký PRŮŠVIH ministryně financí. Podnikatelům chodí výhrůžné zprávy. Někteří se pořádně vyděsiliCelý článok →

Prst jsem měla natažený k zvonku, ale nezazvonila jsem. Pamatovala jsem si ten zvuk. Ten ostrý tón, který jsem kdysi slyšela každý pátek, když jsem k němu chodila. Pamatovala jsem si i to, jak mě vítal – úsměvem a větou: „Ahoj, ty jsi zase přišla?“

Jenže to bylo před 10 lety. Před tou hádkou. Před tím dlouhým mlčením, které se mezi nás natáhlo jako stěna.

Proč tu vlastně jsem? ptala jsem se sama sebe. Nevěděla jsem. Ale věděla jsem, že musím.

Zhluboka jsem se nadechla. Stačilo zaklepat.
Jenže v hlavě se mi honily všechny možné scénáře:
– Možná mi zabouchne dveře před nosem.
– Možná se na mě usměje, jako by se nic nestalo.
– Možná mě ani nepozná.

A tak jsem tam stála. Minutu. Dvě. Deset. V jedné ruce taška, v druhé všechny roky, které uběhly bez jediného slova.